Sorry, Kanada

Už když jsem byl menší, strašně jsem si přál cestovat, objevovat krásné destinace a hlavně, navštívit Kanadu. A to se mi také splnilo. Je to chvilka, co jsem oslavil svoje 15. narozeniny a rodiče po mi dlouhých přemlouváních, debatách a plánování povolili, abych se vydal do Kanady. Byl jsem nesmírně šťasten a hned jsem si začal vše připravovat. Víza už nebyla potřeba, tak jsem si jen zařídil pojištění a připravil program, co všechno chci v Kanadě vidět, ochutnat nebo si zahrát. Top věci, co jsem chtěl v Kanadě okusit je pořádný steak, hamburger, losos a javorový sirup, prostě klasika. Co se týče míst, nejvíce jsem chtěl navštívit jezero Moraine. Jeho fotky jsem viděl na internetu a byl jsem doslova uchvácen a řekl jsem si, že na tomhle místě musím být a pořídit fotku pro rodinu, aby uvěřili, že je opravdu tak modré. Po vytvoření bucket listu ,,Co chci v Kanadě zažít/vidět" jsem už jen čekal kdy přijde můj den odletu.  Můj let byl naplánovaný na 20. června s jedním přestupem v Amsterdamu. Nutno dodat, že jsem cestoval úplně sám. Rodina mne jen doprovodila na letiště a přestupy s lety jsem si musel vyřešit sám. Do Amsterdamu to byl jen 2 hodinový let, byl to navíc můj první, takže jsem se obával, jaký bude vzlet a průběh letu. Během cesty jsem se zapovídal a seznámil s jedním pánem, který letěl do Amsterdamu kvůli práci. Měl firmu v Holandsku a musel si vyřešit pár důležitých věcí. Po hodinové konverzaci o jeho práci a životě jsme přistáli a dál jsme si šli už každý svojí cestou.  Přistál jsem a 5 hodin jsem si počkal na moje letadlo do Edmontonu v Albertě, což byl můj cíl. Byl jsem nervózní už jen z toho, že se mi hlavou honili věci jako ,,co když mě někdo přepadne, co když si spletu lety, co když mi to uletí" a podobné věci. Co mě přeci jen trošku uklidňovalo byla místní wifina, protože to byla jistota a zdroj informací (např. v kolik to letí a možnost stáhnout si mapu letiště). Další co mě uklidňovalo bylo to, že jsem měl v Kanadě strýce, který se tam přestěhoval před 25 lety a založil rodinu, takže jsem měl už jisté zázemí v Kanadě a také odvoz z letiště. Po pár hodinách jsem se dočkal svého letu a měl jsem před sebou 8 hodinový let, který jsem celý strávil u trilogie Bridget Jonesové. Když jsem přiletěl do Edmontonu, už na letišti jsem měl lehké mravenčení, protože tohle byl jeden z mých snů. Kanada.

Prošel jsem kontrolou, vedl malou konverzaci s celníky, popadl kufry a vylítl jsem z letiště. Bylo krásně. Modré nebe, sušší vzduch a pomálo lidí, bylo myslím úterý a na letišti nebyl tak velký provoz. Chvilku jsem se rozhlížel a po chvíli spatřil strýce, jak se na mě směje od ucha k uchu. Došel jsem k němu, shrnul svůj let a pozdravy od rodiny (vše v angličtině, protože češtinu už zapomněl) a jeli jsme do domu, kde už čekala malinká sestřenice s tetou.

Po zabydlení a seznámení s tetou, kterou jsem viděl jen jednou, když nás před 9 lety naposledy navštívili, jsem byl trošku v šoku. Kanada si mě vzala. Miloval jsem ty malá jezírka ve městech, co sloužila jako sběrače vody a také jako krásné a příjemně chladivé prvky do parku. Každý byl napohled ve velice dobré náladě a nemračili se na ostatní, jako tady u nás v Čechách. Samozřejmě, jedna z prvních věcí, které jsem si na svém listu mohl odškrtnout, byl nákup v supermarketu, kde jsem si pořídil veškeré dobroty a nápoje, co jsem neznal.

Po týdenní aklimatizaci a uvědomení si, že v té Kanadě opravdu jsem, jsem si hned našel způsob, jak se dostat do Banff National Park do Skalistých hor a navštívit tam vzdálené příbuzné z tetiny strany, kteří bydleli kde jinde než v Banffu.

Během pobytu u nich, jsem se svým ruksakem a foťákem prošel celé okolí Banffu. Vylezl okolní hory, jezdil na kole na Bizoní horu a k jezeru Minnewanka, zajel si o kousek dál autobusem na Johnston Canyon Waterfalls, Moraine Lake, Lake Louis (zde jsem také vyrazil na hike k Lake Agnes), pořídil nespočet fotek a vychutnal si ty nejlepší výhledy, co mi krajina a počasí nabídlo. Jezero Moraine jsem obdivoval několik hodit a klidně bych tam seděl ještě doteď, protože to jezero je opravdu úchvatné... Při jedné z výprav jsem se potkal s medvědí rodinkou a to byla chvilka, kdy mi zatuhlo, protože měli mláďata a pozorovali mě z malé vzdálenosti. Naštěstí se otočili a já mohl co nejrychleji utíkat zpátky k hlavní cestě. 

Další cesty, na které jsem vyrazil, byly už povětšinou v blízkosti Edmontonu. Navštívil rezervaci Elk Island, kde jsem viděl bizony a bobry, navštívil indiánskou rezervaci s divokými koni, prošel si město, ropné rafinérie, stadion Edmonton Oilers a nemálo výstav (mezi ty nejhezčí patřila výstava aut).

Ke konci mého výletu, který měl trvat necelé 3 měsíce, jsem mířil na místní tábor. Tohle byla pro mě největší výzva, protože jsem do té doby nebyl v takovém prostředí, kde je každý stejně starý jako já, či o málo starší, a já nevěděl, jak se domluvím. Angličtinu jsem měl na slušné úrovni, o to nešlo, ale šlo o to, že jsem nevěděl, jak s ostatními mluvit... když to přirovnám, nevěděl jsem, na jaké vlně se místní mládež baví, a tak jsem se bál. Na místě srazu jsme si naházeli (cca 40 lidí) batohy do dodávky a nasedli do školního autobusu (takové ty parádní, žluté klasiky) a vyrazili na 2 hodinovou cestu na sever ke jednomu ranči v lesích. Cesta to byla hezká, jeli jsme mezi jezery, loukami, ranči, pastvinami a každý trávil cestu podle svého. Většina se mezi sebou už znala, tak jsem si připadal jako nějaký vetřelec, o kterém nikdo nic nevěděl. Teď přišlo to hlavní... Chtěl jsem se strašně moc na něco zeptat svého souseda v sedadle a seznámit se s tím, ale ten strach a ostych, který jsem zažíval, mě pálil na hrudi a zrychloval mi tep. Asi po 30 minutách jsem se ho konečně zeptal. Moje první otázka byla, jestli už někdy na tomhle táboře byl. Blonďatý klučina se usmál a odpověděl, že ne, že je zde poprvé. Začali jsme konverzaci o tom, co dělá, jak přišel na tenhle kemp a kde studuje. Vyklubal se z něj sportovní nadšenec a milovník zpívání. Pak se zeptal on mne, odkaď jsem a začalo to vtipné. Řekl jsem mu že jsem z České republiky a že zde cestuji a poznávám. On na mne vykulil oči a zeptal se mě kolik mi je a co to ta Česká republika vlastně je. Poté, co jsem mu řekl, že je to bývalé Československo, se najednou rozzářil a vyhrkl:,, Jaroslav Jágr!" Bylo to strašně komické a začal se mě strašně vyptávat na naši zem, jací jsou u nás lidé, jestli máme tohleto a tamhleto a společně s ním spustil celý autobus. Mám na tu cestu hezké vzpomínky.

Kemp byl ze začátku velké hledání a seznamování, ale nakonec jsem si zvykl, plynule s ostatními vedl konverzace a jakémkoliv tématu a prováděli různé ' pranky ', jak už je v Kanadě zvykem. Našel jsem si hodně přátel, s kterýma jsem v kontaktu ještě dnes a vytvořil si nezapomenutelné vzpomínky. Zažil jsem zde kovbojskou jízdu, paintballové zápasy, zápas Ultimate Frisbee (americký fotbal s frisbíčkem) a mnoho dalšího. O jídle ani nemluvě. Hamburger nebo pizzu k snídani by chtěl každý.

Skončil kemp a já se zase vrátil do města, kde jsem musel nějak strávit několik týdnů do odletu. Řešením, jak se doma nenudit, bylo najít si práci. Dohodl jsem si ve firmě, kde pracoval i můj strýc, že můžu pracovat na místních stavbách a instalovat kabeláž. Řeknu ti, byla to fakt dřina. Směny byly ještě snesitelné, ale ta strašná piplačka, když se organizovali dráty třeba televizní, na spořiče (třeba lednička), nebo jen obyčejný cabel-management v zásuvce... občas jsem měl chuť toho nechat a jít prodávat zmrzlinu. Po dvou týdnech jsem tu práci přeci jen už nerad opouštěl, protože mě nakonec hodně bavila a měl za ní i slušné peníze. Hned po první výplatě jsem koupil ten nejkvalitnější javorový sirup, který jsem pak dovezl domů a těšila se z něj celá famílie.

Jak se blížil konec srpna, blížil se i konec mého dobrodružství. Sbalil si své věci, naposled se projel městem, koupil poslední burger a pádil jsem na letiště. Tam jsme se dlouze loučil, neboť malinká sestřenice nechtěla, abych odcházel a já jí slíbil, že se za nějakou dobu vrátím, a ten slib dodržím... Rozloučil jsem se, sedl na letadlo a čekala mne ta samá cesta, jako cesta sem. Nazpátek to už byla pohodička, protože jsem věděl, jak co je a kam mám jít. Při nočním přeletu nad Grónskem se na mě usmálo štěstí a já spatřil polární záři. Nemohl jsem se vynadívat...

Po příletu do Prahy jsem zas byl zpátky do toho letního dusna a pořádně zaprášených silnic. Po těch 3 měsících mi to chybělo. Dorazil jsem domů a začali hodiny vyprávění a fotopromítání. Dodnes na tuto mojí úplně první zkušenost vzpomínám a rozhodně nechci přestat s cestováním. Do Kanady se určitě ještě párkrát podívám...